Židovský zákon vyžadoval, aby rodiče prvorozených synů je předložili Pánu v chrámu v Jeruzalémě po požadovaném 33denním období matčina očišťování. Marie a Josef náležitě vzali své nové dítě Ježíše do Jeruzaléma, do chrámu, na tento obřad.
Představte si, jak se museli cítit, když podnikli tento 5 nebo 6 mil dlouhý trek. Věděli, že se podíleli na úžasném zázraku, narození dlouho očekávaného Mesiáše. Navštívili je andělé se zprávami od Boha. Marie, panna, porodila dítě. Maryina sestřenice, Alžběta, měla ve stáří také zázračné dítě. Jejího manžela, Zachariáše, také navštívil anděl, pochyboval o andělově poselství a oněměl. V noci Ježíšova narození se pastýři přišli poklonit novému děťátku, když jim o jeho narození řekl zástup andělů.
Mary a Joseph se museli cítit poněkud ohromeni, ale... dodržovali zákon. Ježíš byl obřezán po 8 dnech. Nyní byl čas jít do Jeruzaléma, tak šli. Možná, vzhledem ke všem těm zázrakům, které zažili, očekávali, že to bude neobvyklá návštěva. To bylo. Příběh je vyprávěn velmi jasně Lukáš 2:22-39.
V chrámu potkali Simeona a pak Annu, oba starší, oba dobré a oba přitažené do chrámu, připravené a čekající na Mesiáše. Když dorazí Marie, Josef a Ježíš, jsou dojati poznáním, že zde před jejich očima bylo prorokované dítě. Společně představují základní duchovní náklonnosti – náklonnost k pravdě (Simeon) a náklonnost k dobru (Anna), které jsou nezbytné k „uskutečnění všech věcí podle zákona Páně“ (Lukáš 2:39). Kdykoli se v nás tyto dvě vlastnosti spojí, víme, že jsme v Boží přítomnosti, že je nad námi Duch svatý a že naše oči viděly Jeho spasení.
Ústředním tématem Lukášova evangelia je rozvoj porozumění. Když čteme popis Simeonova zážitku, všímáme si, jak často se příběh zaměřuje na jeho „zrak“ a na to, co „vidí“. Čteme, že „jemu bylo zjeveno Duchem svatým, že neuvidí smrt, dokud neuvidí Krista Páně“ (Lukáš 2:26). A když Simeon vejde do chrámu, vezme Dítě do náruče a říká: „Pane, nyní necháváš svého služebníka odejít v pokoji, podle svého Slova. Neboť mé oči viděly tvou spásu“ (Lukáš 2:29-30).
Stejně jako Zachariáš prorokoval o „světlu“, které bude zářit ve tmě, (Lukáš 2:79), stejně jako pastýři spatřili velké světlo – „slávu Páně“ – zářící na ně, pravý Zdroj tohoto světla nyní září na Simeona, když hledí na tvář Dítěte. Simeon, hluboce inspirován, pokračuje ve svém proroctví: „Moje oči viděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy, světlo, které přinese zjevení pohanům, a slávu tvého lidu Izraele“ (Lukáš 2:30-32).
Simeon se obrací k Marii a říká: „Hle, toto Dítě je určeno k pádu a povstání mnoha v Izraeli a ke znamení, proti kterému se bude mluvit (ano, i vaši vlastní duši pronikne meč), že myšlenky z mnoha srdcí může být zjeveno“ (Lukáš 2:35).
Simeonova slova jsou plná proroctví. Existuje síla, která každému z nás umožňuje žít podle pravdy, kterou známe. A ti, kteří tuto moc obdrží, „povstanou“, zatímco ti, kteří ji odmítnou, „padnou“. Je to přesně tak, jak říká Simeon: „Hle, toto Dítě je určeno k pádu a povstání mnoha v Izraeli.
Protože nikdo z nás není dokonalý, všichni zažijeme chvíle pochyb a zkoušek. Přijdou chvíle, kdy pocítíme „bodnutí mečem“. Ani Marie by nebyla osvobozena. Byla svědkem hrůzy z ukřižování svého vlastního Syna a cítila bolest a úzkost matky. Opravdu, jak jí řekl Simeon, „meč pronikne i vaši vlastní duši“.
Je to součást cesty. I když naše utrpení nemusí být tak velké jako Mariino, když stála u kříže, ani tak bolestné jako Ježíšovo, když byl ukřižován, přijdou chvíle, kdy i my zažijeme smutek, ztrátu a zármutek – časy, které mohou být tak bolestné. že to bude mít pocit, jako by naši vlastní duši probodl meč. Těmto časům se ale není třeba vyhýbat ani se jich bát. Místo toho mohou být příležitostí k obnovení naší víry, potvrzení naší víry v Boha a odhodlání jít vpřed. Toto jsou časy, kdy naše nejcennější hodnoty budou zpochybněny a naše nejhlubší myšlenky se projeví. Je dovoleno, aby tyto časy a tyto zkoušky vstoupily do našich životů, aby mohla být odhalena naše pravá přirozenost a „mohou být odhaleny myšlenky mnoha srdcí“.
Ale bez ohledu na to, jak zoufalá je naše situace nebo jak těžké jsou naše zkoušky, v našich srdcích stále existuje tiché místo, které trpělivě čeká na Boha. Tuto víru představuje prorokyně Anna, která je stejně jako Simeon právě v tu chvíli vedena do chrámu. Po sedmiletém manželství zůstala dlouhá léta jako vdova. Nyní, ve věku osmdesáti čtyř let, nikdy neodešla z chrámu. Místo toho se rozhodla zůstat věrná a „sloužit Bohu půstem a modlitbami ve dne v noci“ (Lukáš 2:37).
Nejedná se o jednorázovou zkušenost. Je to zkušenost, která v nás stále roste, zkušenost, která se postupem času stává silnější. Jak je psáno: „A dítě rostlo a sílilo v duchu, naplněno moudrostí; a milost Boží byla na něm“ (Lukáš 2:39).
Dokážeme-li být jako Simeon – milující vidět pravdu a Anna milující být dobří – budeme připraveni, naslouchat a ochotni nechat se pohnout duchem a uvidíme Pána narozeného v našich životech.
