2. Pán je Bůh nebe.
Nejprve je potřeba vědět, kdo je Bůh nebe, neboť na tom závisí vše ostatní. V celém nebi není za Boha nebe uznáván nikdo jiný než Pán. Mluví se tam o Něm tak, jak On sám učil, tedy že On a Otec jsou jedno, že Otec je v Něm a On v Otci; že kdo Jej vidí, vidí Otce, a že veškerá svatost vychází z Něj. (Jan 10:30, 38; 14:10-11 [Jan 10:9-11]; 16, 13-15) Často jsem o tom rozmlouval s anděly; ti opakovaně prohlašovali, že v nebi nemohou rozdělovat jedno Božství na trojí, protože vědí a vyciťují, že Božství je jedno a že je jedno v Pánu. Pravili také, že když tam ze světa přijdou lidé z církve, kteří mají představu trojího Božství, nemohou být přijati do nebe, protože jejich myšlení bloudí od jedné představy ke druhé, a v nebi není dovoleno myslet na tři a mluvit o jednom.
V nebi totiž každý hovoří bezprostředně ze svých myšlenek; mají tam proto takzvanou myšlenkovou řeč neboli myšlení vyjádřené řečí. Znamená to, že ti, kdo ve světě rozdělovali Božství na trojí a o každém Božství si vytvářeli oddělené představy, které nemohou sjednotit a soustředit na Pána, nemohou být přijati. V nebi se totiž veškeré myšlení sdílí, a kdyby tam přišel někdo, kdo by myslel na tři a mluvil o jednom, byl by ihned rozpoznán a vypuzen.
Je však třeba vědět, že všichni ti, kdo neodloučili pravdu od dobra neboli víru od lásky, jsou v druhém životě poučeni, a pak přijímají nebeskou představu o Pánu jako Bohu vesmíru. Jinak se však děje s těmi, kdo oddělili víru od života, tedy kdo nežili podle přikázání pravé víry.
