2. Protože duchovní vliv pusobí podle rádu a jeho zákonu, dali ti, kdo jsou moudrí ve svete vedy, prednost této hypotéze pred obema ostatními a prijali ji. Vše, co je ve shode s rádem, je pravda, a pravda se ozrejmuje sama svým vlastním svetlem, a to i v rozumové nejasnosti techto hypotéz.
Tuto hypotézu znejasnuje neurcitost trí pojmu; co je duše, co je duchovnost a jaká je povaha vlivu. Pro rozumové poznání pravdy je tedy nutné nejdríve objasnit tyto tri body. Hypotetická pravda totiž není pravda sama, ale jen domnenka o ní; je jako obraz na zdi, pozorovaný v noci za svitu hvezd, který myšlenky podle fantazie ruzne dotvárejí - jakmile je po ranním úsvitu obraz ozáren sluncem, pak nejen jeho obrys, ale i detaily vystupují a nabývají na zretelnosti. Stejne vyvstane ze stínu pravdy, v nemž nacházíme tuto hypotézu, jasná a zretelná pravda - poznáme-li, co je duch vuci prírode a jaký je, co je lidská duše, jaká je a jaký je vliv, který proniká do ní a jejím prostrednictvím do vnímající a myslící mysli, z níž prechází do tela. To však nemuže vykládat nikdo, komu Pán nedal stýkat se s andely v duchovním svete a zároven s lidmi ve svete prírodním. Protože mne toto bylo dopráno, mohl jsem popsat obojí, duchovnost i prírodnost, a jejich povahu. To bylo provedeno v díle O manželská láska, v „Zážitcích“; o duchovnosti (c. 326-329); o lidské duši (c. 315); o vlivu (c. 380), a podrobneji v c. 415-422.
Kdo by nevedel nebo alespon nemohl vedet, že dobro lásky a pravda víry plynou k cloveku od Boha, vnikají do jeho duše, jsou pocitovány v mysli, z myšlení ovlivnují rec a z vule jednání? Skutecnost, že duchovní vliv, jeho prícina a odvození mají svuj puvod zde, bude objasnena v následujícím poradí:
1. Existují dva svety; duchovní svet, obývaný duchy a andely, a prírodní svet, obývaný lidmi.
2. Duchovní svet vznikl a trvá ze svého slunce a prírodní svet rovnež ze svého slunce.
3. Sluncem duchovního sveta je ryzí láska Jehovy Boha, který je v jeho stredu.
4. Z tohoto slunce vyzaruje teplo a svetlo; toto teplo je svou podstatou láska a toto svetlo je svou podstatou moudrost.
5. Toto teplo i toto svetlo pusobí na cloveka; teplo proudí do jeho vule a vyvolává tam dobro lásky, svetlo plyne do jeho rozumu a vzbuzuje tam pravdu moudrosti.
6. Teplo a svetlo, tedy láska a moudrost, se od Boha vlévají spolecne do duše cloveka; skrze ni do mysli, jejích sklonu a myšlenek, z nich pak do smyslu, reci a jednání.
7. Slunce prírodního sveta je pouhý ohen; pusobením tohoto slunce vznikl a trvá prírodní svet.
8. Proto všechno, co vzniká z tohoto slunce, je samo o sobe neživé.
9. Duchovní se zahaluje prírodním stejne, jako se clovek zahaluje odevem.
10. Takto zahalená duchovnost v cloveku mu umožnuje žít jako bytosti rozumové a mravní, a tedy duchovne prírodní.
11. Tento vliv clovek prijímá podle svého stavu moudrosti a lásky.
12. Chápání cloveka muže být povzneseno do svetla (tedy moudrosti, v níž jsou nebeští andelé) podle ustrojení jeho rozumových schopností, a jeho vule muže být povznesena do nebeského tepla (tedy lásky) podle cinu v jeho živote. Láska vule se však povznáší jen v té míre, v jaké clovek chce a koná to, co jej ucí moudrost rozumu.
13. U zvírat je vše usporádáno jinak.
14. Ve svete duchovním i ve svete prírodním jsou tri stupne, v nichž pusobí všechen vliv.
15. V prvním stupni jsou úcely, ve druhém príciny, ve tretím úcinky.
16. Z toho vysvítá, jaký je duchovní vliv od svého pocátku až ke svým úcinkum.
To nyní strucne vysvetlíme.
