Obsah

1. Prvou věcí lásky k bližnímu je hledět k Pánu a vyhýbat se zlům, neboť to jsou provinění vůči Němu; toho dosahujeme aktivní lítostí. 1

2. Druhou věcí lásky k bližnímu je činit dobro, neboť je užitečné. 13

3. Bližním, jenž má být milován, je v duchovním pojetí dobro a pravda. 42

4. Předmětem lásky k bližnímu je člověk, společenství, vlast a lidstvo; ti všichni jsou bližním v úzkém i širokém smyslu slova. 72

5. Subjektem lásky k bližnímu je člověk; jaká je jeho láska k bližnímu, takový je i její subjekt a taková je láska, kterou projevuje vůči bližnímu. 90

6. Člověk se rodí, aby se stal láskou k bližnímu; nemůže se jí však stát, pokud jej jeho pohnutky a jejich příjemností nevedou k tomu, aby neustále bližnímu přinášel dobro užitečnosti. 126

7. Každý člověk, který hledí k Pánu a vyhýbá se zlům jako hříchům, se stává podobou lásky k bližnímu, pokud upřímně, spravedlivě a věrně vykonává práci svého povolání a zaměstnání. 158

8. Vše, co se vztahuje k bohoslužbě, je znakem lásky k bližnímu. 173

9. Dobročinností lásky k bližnímu jsou dobré skutky, jež člověk, který je láskou k bližnímu, koná svobodně mimo své povolání. 184

10. Existují mnohé povinnosti lásky k bližnímu - mimo výše uvedené i ty, jež má člověk činit ze slušnosti. 187

11. Existují různá rozptýlení lásky k bližnímu, tedy různé radosti a příjemnosti tělesných smyslů užitečné pro občerstvení ducha. 189

Dodatek

1. Prvou věcí lásky k bližnímu je hledět k Pánu a vyhýbat se zlům jako proviněním. 199

2. Druhou věcí lásky k bližnímu je prokazovat bližnímu dobro. 209

12. Tam, kde není žádná pravda víry, není žádná církev, a tam, kde není žádné dobro života, není žádné náboženství. 212

4. Bližní má být milován podle svého duchovního dobra a následně podle svého mravního, občanského a přírodního dobra. Z toho plyne, že bližním, který má být milován, je v duchovním smyslu dobro. 214

3. Bližním, který má být milován, je v přírodním smyslu spoluobčan, menší a větší společenství, vlast a lidské pokolení. 215

158. 7. Každý člověk, který hledí k Pánu a vyhýbá se zlům jako hříchům, se stává podobou lásky k bližnímu, pokud upřímně, spravedlivě a věrně vykonává práci svého povolání a zaměstnání.

To je nutným důsledkem předcházejícího zákona, totiž že se člověk rodí, aby se stal láskou k bližnímu; stát se jí však nemůže, pokud není motivován k neustálému prokazování dobra užitečnosti a pokud mu to není příjemné. Jestliže tedy náklonnost a její příjemnost člověka vedou k tomu, že upřímně, spravedlivě a věrně vykonává svou práci, která je jeho povoláním nebo zaměstnáním, setrvává neustále v dobru užitečnosti, a to nejen vůči společnosti nebo veřejnosti, ale i vůči jednotlivcům a soukromým osobám. To by však nemohl, nehleděl-li by k Pánu a nevyhýbal-li by se zlům jako hříchům, neboť, jak bylo ukázáno výše, prvou věcí lásky k bližnímu je hledět k Pánu a vyhýbat se zlům jako hříchům, a druhou věcí lásky k bližnímu je činit dobro. Taková užitečná dobra poskytuje tento člověk každodenně a ve chvílích, kdy je právě neprokazuje, na jejich uskutečnění myslí. Touží po tom z niterné motivace, jež v něm setrvává. Z toho plyne, že tento člověk je neustále v dobru užitečnosti, od rána do večera, každým rokem od doby svého mládí až do sklonku života. Jinak by se podobou lásky k bližnímu, tedy jejím příjemcem, stát nemohl.